Invaze sumce velkého

Naše největší ryba a jedna z největších ryb světa vůbec, sumec velký (Silurus glanis), se v posledních letech stal druhem, který nemá ve světě obdoby. Stal se totiž druhem invazním, což by nebylo v 21. století nic neobvyklého, kdyby ovšem nebyl zároveň vrcholovým predátorem sladkovodního prostředí. Invazní druhy jsou obvykle menší a rychle se reprodukující druhy s dobrými schopnostmi se šířit na nová území. Sumec tyto vlastnosti nemá, a přesto se invazním druhem stal. Děje se tak hlavně kvůli sportovním rybářům, kteří tento druh dosahující obřích rozměrů šíří napříč světem za účelem splnění si svého rybářského snu o trofejním úlovku. Sumec je však tak veliká ryba, že naprostá většina obyvatel sladkovodního prostředí nikdy neodroste z jeho potravního spektra, a to v lokalitách, kde na něj nejsou ostatní druhy adaptované, může působit zásadní problémy. Sumec je tak fenoménem mezi vrcholovými predátory, který dokáže soužití s člověkem využít ke svému prospěchu. Prakticky všichni ostatní vrcholoví predátoři napříč prostředími jsou naopak kvůli konfliktu s člověkem na ústupu a jejich populace drasticky klesají.

Otázkou teď zůstává, zda je možné šíření tohoto druhu a také jeho populace v oblastech, kde je druhem nepůvodním, nějakým způsobem regulovat a udržovat na snesitelné úrovni? Podle všeho ano, a to paradoxně poměrně jednoduchou odlovnou metodou vycházející z rybolovné techniky samotných sportovních rybářů (tedy hlavních viníků samotné situace). Detailní nástin této regulační metody popisují Lukáš Vejřík a kolektiv ve své studii The pros and cons of the invasive freshwater apex predator, European catfish Silurus glanis, and powerful angling technique for its population control publikované v prestižním environmentálním časopise Journal of Environmental Management. Opět se tak potvrdila stará pravda, že problém se má začít řešit co nejblíže místu tam, kde vzniká.